Co mě do hor táhne,
aneb jak se spolu kloubí rodina, Japonsko a láska k horám
Hory jako zrcadlo osobnosti
Na otázku, co mě do hor znovu a znovu táhne, jednoduchou odpověď nemám, ale pořád si ji kladu. Jednak, když balím bágl, a potom, když pod jeho tíhou supím ve svahu, a proto si na ni odpovídám před, během a po akci vždy trochu jinak. A ještě ke všemu člověk pomalu zraje jako to víno v sudu, takže další překážka snadné odpovědi... Ale ono je často lepší dům stavět než dostavět, protože když je dům hotov, přichází smrt, jak praví staré čínské přísloví.
Ať však nezůstanu odpověď úplně dlužen, hlavním cílem je asi snaha o sebepoznání. Sběratelství vrcholových trofejí už s přibývajícími léty tolik nehrozí, ikdyž svou roli sehrálo taky, proč to nepřiznat. Taky bych měl přiznat, že v posledních letech u mě spíš převažují prohry, aspoň z hlediska odškrtávání vytyčených vrcholových kót. Naštěstí se mohu považovat za úplného a svobodného amatéra, proto nemusím žádným sponzorům vysvětlovat nepřízeň počasí nebo vlastní pochybení. Účty tak skládám sám sobě a nejbližšímu okolí, které do tohoto koníčka má co mluvit, laskavě mi tuto úchylku toleruje, a do hor mě trpělivě pouští.
Obecně bych řekl, že je užitečné mít nějaké „svoje“ zrcadlo. Ne to na zdi, ale to přenesené, které nám nastavuje někdo jiný, nebo něco jiného, v němž se poznáváme, jak třeba i nechceme, ale víme, že nám to nakonec k něčemu bude. Já jsem to svoje vnější zrcadlo našel právě v očistné horské pustotě a osamělosti. Ukazuje mi některé vady na kráse, které z různých příčin zůstávají v běžném životě, který vedeme dole ve městech, skryty. Už to je tak zařízeno, že lidé mezi sebou navzájem musí nezbytně „hrát role“, v rodině, na pracovišti, kulturně, a ty masky nám mají tendenci vrůstat do kůže. No a na horách zpravidla není potřeba před nikým nic hrát, tak to funguje jako taková učitečná zpětná vazba svého druhu. Snad jsem to na úvod moc nezamotal.
Co hory vzaly a daly
Když se vrátím zpátky k těm vadám na kráse, tak začněme od toho, že si přeci jen rád dokážu, že něco vydržím. Má to dvě stránky, technickou, a osobnostní. Technická znamená např. umění oddělit podstatné od nepodstatného neboli sbalit pouze to opravdu nezbytně potřebné, a zároveň nic nepostradatelného nevynechat, pak umění zacházet s lezeckým a jiným nádobíčkem a podobné „řemeslné“ dovednosti. Člověk tedy odborně roste, učí se nové techniky přiměřeně náročnosti výstupu a platí přitom často za chyby.
Jednou, když jsem lezl na Wildspitzi (druhá nejvyšší hora v Rakousku), jsem si zapomněl v autě přibalit lžíci, takovou drobnost. Pak jsem si ve stanu uvědomil, že se pořádně nenajím, a budou mi chybět síly pro celkem dlouhý pochod. Nakonec jsem si samozřejmě nějak poradil, pan Guth-Jarkovský by asi moc nejásal nad dovedným vysrkáním polívky z pytlíku, ale jednou se stane menší, jindy zase větší pitomost…
Soustředit se jen na technickou stránku skrývá známé nebezpečí. Jak přibývá dovedností a úspěchů, je třeba velmi ostražitě hlídat hranici mezi zdravým sebevědomím, bez kterého se nic pořádného vylézt nedá, a opravdovým rizikem, respektive hazardem.
V tomto smyslu jsem na horách postupně pochopil, v čem spočívá moje určitá pýcha na výkon. To slovo není vůbec pěkné, a taky jsem si to kvůli tomu dlouho nechtěl přiznat, ale tak nějak to bude. Snad je polehčující okolností sdílení rodinného krbu s jednou manželkou a třemi dcerami (ta převaha buchet je u nás doma tak strašlivá, že to nemohlo zůstat bez následků).
Výrazně snížit tohle vysoké riziko pomůže profesionál. I proto se do vyšších poloh vydávám zpravidla s někým, koho jsem si vyzkoušel, pro mě tuhle bezpečnostní pojistku hraje Honza Horák s jeho RockJoy horoškolou, víc o něm na úvodní stránce. Píšu to fakt z dobrého důvodu: člověk si jao začátečník zkusí pár společných akcí, zjistí, že má slušnou kondici a získá nebezpečný pocit, že si může troufnout příště i sám. Může, ale riskuje víc, než si myslí, v tom je to nebezpečí. Detailů netřeba, ale vím, o čem mluvím.
Asi to nejcennější, co mi doposud hory nadělily, je umění prohrát, neboli otočit to v tu pravou chvíli, kdy už zdravá vytrvalost hraničí s hazardem. Naposledy se mi to stalo letos (léto 2011) na Piz Bernina, kde jsem se dostal asi do 3600m (na Bella Vista) a šel vytrvale po vrstevnici v mlze. Když vítr tu zasr… nekonečnou bílou tmu, kdy jsem viděl tak na 20m, na chvíli rozfoukal, tak jsem viděl obrovskou jámu (Foura) pod sebou, a mocné vrstvy nad sebou a definitivně pochopil, že jestli chci ještě někdy obejmout svou ženu, tak se po vlastních stopách musím vydat zpátky, jinak mi i je sníh zafouká.
Dalším přínosem je poznání, jak člověk reaguje v extrémních situacích. Prudká změna počasí, vlhko a zima, stres ze ztráty orientace, samota, resp. nutnost se spolehnout v obtížné situaci jen a jen na sebe, hlad a podobně dokážou s psychikou nečekaně zacvičit. Zpětně se to od piva v teple hospody může jevit mnohem snazší, ale prožitky to bývají dramatické, kdy ovládnout přetočený mozek, plný divokých scénářů, bývá rozhodující pro správné řešení.
S tím souvisí schopnost plánovat, myslet dopředu a mít jasně stanovené priority a návaznost kroků. Když ještě člověk leží ve spacáku, potřebuje se vyčurat, což ale obnáší navléct se do těžkých pohor, protože venku hustě prší nebo sněží, tak zvažuje, jestli to vydržet a zkoušet ještě něco dospat, nebo radši vylézt z teplíčka a suchoučka do kosy a mokra venku a pak začít chystat snídani.
A ještě jedna okolnost mi přijde hodná zmínky. Na začátku jsem napsal, že jsme nuceni hrát různé role. S tím souvisí i to, že naše kultura je velmi verbální, netrpělivá, šije se opravdu horkou jehlou. Na horách naopak jde o jistotu, protože chyby se mohou krutě vymstít. Rozhoduje tu ne osobní přesvědčivost, ale obecná zkušenost. To vlastně lidi k sobě spíš přitahuje, protože zkušenost je univerzální, mohou ji sdílet všichni, kdežto přesvědčivost spíš staví bariéry, je to svého druhu boj.
Považuji ji za důsledek rostoucí nesnesitelnosti světa okolo, který nechce znát hranice, vzájemnou ohleduplnost a posvátnost. Nemohu se zbavit pocitu, že v něm získává převahu neomezený růst a sobecké uspokojení vlastních potřeb jakožto principy jeho existence. Každý, kdo s horami má nějaké hlubší zkušenosti, dobře ví, že život ve stylu „nevaž se, odvaž se“, jak hlásala kdysi jedna reklama, platí jen do prvního odvázání se…
Japonské souvislosti
K trpělivému hromadění zkušeností a učení se od někoho zkušenějšího mám blízko i jako japanolog. Ikebana, čajový obřad, broušení mečů, kaligrafie, to všechno jsou umění, kde jde o předávání zkušeností napodobováním, praktikováním, kde slova spíš doplňují to podstatné, co si člověk osvojil už tělem. V mém případě to ostatně bylo poprvé v Japonsku v roce 2004, kdy jsem poprvé pocítil potřebu utéct z tokijského mraveniště někam do klidu, nakoupil základní vybavení a vyrazil do Japonských Alp hledat klid v duši jako nějaký horský asketa. Objevil jsem tehdy nádheru horkých koupelí (onsenů), které nabízejí nádhernou očistu, pokud s tím člověk počítá a má do čeho (čistého) se po koupeli převléci.